Extempore

… a přišlo jaro. Protože loni s lesem na Habrově zacvičil kůrovec i povětrnostní vlivy, nezbývalo Kučerům z Topole, než nadělat hromadu dříví a vyčistit mýtinu. Na podzim už nebyly k mání nové stromky, ale to nám, zapáleným členům Společenstva Osvědčených Dobrovolníků Organizujících Mimořádné Akce, nevadilo. Nelenili jsme a připravili si v lese několik desítek kůlů, aby hned zjara mohla povstat nová oplocenka. A ten čas, ten právě nadešel!
Už v pátek večer dorazili do Topole Rusalka s Vlaďasem, Matouš a Honza Nezbeda. Ráno se vypravili do lesa, kde už čekal lesák Jarda Časar s jezevčicí Bessie a 132 sazenicemi stromků. Ukázali jsme si, kam a jak sázet duby, buky, jedle i třešně, a pustili jsme se do práce. K naší radosti zanedlouho dorazily další posily – kromě Kučerů z Topole nás přišli podpořit Ilča Saifertová a Tom Truxa. Když jsme z dálky uslyšeli zvuk blížícího se vlaku, začali jsme vtipkovat, zdalipak v něm sedí Borek, a jestlipak přesvědčí strojvedoucího, aby mu zastavil v zaniklé zastávce u Kalousova. Smích nás přešel, když vlak zastavil přímo u nás v lese, aby z něj s nadšeným úsměvem vystoupil Borek rovnou mezi nás. Zanedlouho se k nám připojil i Roman Hellinger se synkem, kteří nás poučili o drobném ptactvu pozpěvujícím v korunách stromů, a nakonec, navzdory nejistým vyhlídkám, dorazil i Karel. Díky jeho technickému vybavení (ať žije benzínový vrták!) Matouš vrtal ve zmrzlé půdě jednu díru za druhou, a ostatní sázeli, hrabali a udusávali jako o závod. Romana pak poctivě každou sazeničku označila sprejem, aby naše dílo nedošlo zkázy při nejbližším čištění oplocenky. Vlaďas s Honzou mezitím natáhli na naše od podzima vztyčené kůly pletivo, čímž možná znesnadnili některým zajícům a méně schopným kusům vysoké vstup do čerstvě zabydlené oplocenky.
Po obědě (Jó, buřty v lese…!) jsme vyhnali z oplocenky Borka a definitivně ji uzavřeli. Karel se nám mezitím svěřil, že by potřeboval pomoc několika lidí se zastavením dopravy, než rizikově prořeže mohutnou břízu ohrožující mateřskou školku ve vedlejší vesnici. Vůči takové výzvě samozřejmě nemohli naši dobrovolníci zůstat slepí a hluší, i vydali se bránit vlastními těly Karla, bránícího vlastní motorovkou školku před tichou hrozbou prohnilého stromu.
Po práci legraci, teplo krbu a vynikající Romaninu sekanou! A taky hned dva vzorky perníku – Matoušův tradiční cestovní a Šárky jemný „k tý práci do ruky, abyste nebyli ulepený!“. Večer se za vyprávění historek, vzpomínek na dobře odvedenou práci a jemných tónů kytar a harmoniky nachýlil, a členové S.O.D.O.M.A. se začali vytrácet do bivaků na podlaze v obýváku.
Ráno jsme během snídaně prohodili pár vět s Kučerovic Františkem, a už jsme se zase naloďovali do našich tmavomodrých korábů a vyrazili mrazivým ránem domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny…

Tak zase příště!

Rusalka